Na vesnici - Den 3

Jsem probuzen rámusem a neustále odjíždějícím a přijíždějícím vozidlem. Zdá se, že strýc se pustil do instalatérských prací. Je to velmi schopný člověk. Všechno si udělá a opraví sám. Jdu do přízemí a vidím, že dveře do sklepa jsou pootevřené. Nechávám je tak a jdu si udělat housku s hermelínem. Takto vybaven se ke dveřím vracím a jdu po schodech dolů. Tam už strýc připravuje nářadí. Zaujal mě nahřívač plastových trubek. Jedná se o něco jako pájku, ovšem se speciálním kopytem na trubky. Na kopyto se přiloží dvě plastové trubky, chvíli se nechají nahřát a pak se spojí. Musíte je ovšem spojit správně, protože je už nerozlepíte. Chvíli jen tak postávám a vedeme řeč. Pak mi strýc řekne abych šel k němu a abych přinesl necky. Necky nacházím a pokládám je pod trubku, která přivádí vodu do domu. Strýc bere “fričku” a řeže. Za chvíli zjišťujeme, že starosta zapoměl uzavřít uzávěr, protože máme po kotníky vodu. Podobně zaplavené je i uhlí, které je v místnosti skladováno. Zábavné je, že frička díky zvlhnutí začíná probíjet a tak ji vypojujeme. Strýc běží ke starostovi a já vynáším vodu v kýblech. Po chvíli zjišťuji, že domácí tepláky, pantofle a světlé ponožky nejsou tím nejvhodnějším oblečením, protože jsou zaprvé promáčeny a zadruhé má voda černou barvu, díky tomu, že se do ní vylouhovalo uhlí. Není ale čas se jít převléknout, protože voda z otvoru po trubce stále vesele teče.

Po chvíli už je proud tak slabý, že není potřeba nosit kýble. Přichází strýc a začíná měřit trubku, která půjde do zdi. Na ní se navaří kohout. Ten uzavřeme a starosta bude moci otevřít hlavní uzávěr. Vše jde podle plánu a máme naškvařeno. Teď už jen stačí dotáhnout trubku v místě, kde navazuje na obecní vodovod. Strýc bere do ruky francouzák a statečně dotahuje. Je dotaženo a kohout se zavřel. Strýc volá starostovi, že může pustit hlavní uzávěr. Nyní musíme navařit další trubky. Důležitá je ta, na které bude vodoměr. Do trubky se navaří dva adaptéry, na které se vodoměr připevní. Strýc, ale zjišťuje, že jeden adaptér navařil špatně a že měl pouze tyto dva. Musíme tedy do Čechtic pro nový. Sedáme do strýcova vozu. Pamatuji když to auto kupoval. Bylo v dobrém stavu, ale dnes je z něj už opravdu pracovní auto. Všude písek a prach, výplň ve dveřích úplně zmizela a čouhá jen drát na otevření dveří. Strýc jede jako vždy velmi svižně. Jednou rukou kouří cigaretu a druhou točí volantem. Když přeřazuje, tak zásadně tou rukou, kterou před chvílí držel volant. Ruka s cigaretou je stále ležérně položena na okýnku. Moje zkušenosti z počítačových her mi řikají, že toto není nejlepší přístup. Řadí zbytečně pomalu a rukou na volantě v poloze 12:00 si auto před zatáčkou rozhodí jen velmi těžce. Těžko by také správně reagoval na náhlé... Nějaké náhlé nebezpečí. V tu chvíli se mi vybavuje veselá historka, kterou jsme prožili s Xaverem při testovací jízdě Smartu na Orlické přehradě. Když jsem si zkusil co to je řídit skutečné vozidlo byl Xaver nervózní z toho, jak blízko jsme pravému okraji cesty. Po cestě zpět, když Xaver řídil, jsme to diskutovali. Můj argument, že přeci nemůžu jet prostředkem silnice, co kdyby se něco ze zatáčky vyrojilo, se Xaver chystá podlomit názornou ukázkou. Tvrdí, že kdyby se něco ze zatáčky vyřítilo, zkušený řidič ihned uhne a jen tak ze srandy si najel do zatáčky běžnou stopou, tedy uprostřed silnice. Jaké bylo ovšem jeho překvapení, když se ze zatáčky vyřítil Citroen C5. Xaver tedy skutečně uhnul, ale zarudlé tváře a tlumené překvapení jasně ukazovali na syndrom stažené prdele.

Tak jsem se zasnil, až jsem nepostřehl, že už jsme v Čechticích. Zastavujeme u instalatérství a čekáme na majitele až dorazí. Mezitím si dobu krátíme hovorem o vozidlech. Strýc se mě ptá, kdy a jaké budu mít auto. I kdybych náhodou udělal řidičák, tak moje představa o ideálním voze je velmi odlišná od jeho. Smart ForTwo s dieslovým motorem by mi opravdu vyhovoval. Nízké poplatky za všechno, originální vzhled a skvělá výbava. Sice to nejede, ale chystá se silnější motor se stále stejnou spotřebou, takže cestující budou vymrštěni na 100 km/h za vskutku briskních 16, 8 sekundy. Strýc namítá, že je to stále příliš mnoho a že je to až nebezpečně pomalé. Ironicky tvrdím, že na české rychlostní limity to bohatě stačí a ten, kdo jede rychleji je bavoráckej vrah a já doufám, že bude zatčen. Strýc svadí řeč na motocykly, které mě vůbec nezajímají. Říká, že už na to nemá čas a že “efječko” prodává. Říkám, že si má koupit Moto Guzzi a leštit jí. Strýc opáčí, že to není jeho krevní skupina a ptá se, kde ten prodavač je.

Prodavač vychází ze vchodu. Už tady byl dávno. Strýc jde tedy koupit adaptéry a já zůstávám v autě a pozoruji čechtické náměstí. Už dlouho jsem tady nebyl, ale nezdá se, že by bylo něco jinak. Možná obchodní dům v dálce změnil nájemce, nevím. Strýc vychází z prodejny a vracíme se. Dorazili jsme však akorát na oběd, což znamená, že dál už musí strýc pokračovat sám. Po obědě mě musí zavézt do Vlašimi na autobus. K obědu jsou bramborové knedlíky se špenátem a s nějakým masem. Maso ignoruji a podivuji se nad špenátem od babičky. Přijde mi, že špenát vaří, vaří a vaří dokud není ze špenátu zelená kaše. Konzumuji a v hlavě si přehrávám scénář toho co bude následovat. Umýt, převléct, sbalit, rozloučit, odjet do Vlašimi, předběhnout ve frontě, zaplatit, nasednout. Přesně podle plánu nasedám do auta a jedeme do Vlašimi. Zde se loučím se strýcem a přeju mu aby instalatérství úspěšně zvládl. Fronta na nádraží je překvapivě malá a já vybírám pohodlné místo v prostřední části autobusu. Pan Otec a syn s námi nejedou. Opět sedím sám a přemítám nad tím, že tento víkend si musím zopakovat. Za čtrnáct dní se sem opět podívám.

Na vesnici - Den 2

Po probuzení chvíli mžourám do stropu. Už několik let vidím stále to samé. Prasklinu a lustr. Po chvíli uvažování nad tím co by se dalo s lustrem a prasklinou dělat za vylomeniny vstávám a otevírám okno. Venku je slunečno, ale zima. Z lesů stoupá pára a zemědělci na polích jezdí na svojí západní orací technice. Scházím do přízemí. Po cestě si v mezipatře beru z lednice hermelín. Přicházím do kuchyně a dělám si snídani. Housku s hermelínem a mléko. Usedám k televizi a probírám se programem. Nakonec kotvím u obligátního Discovery channel a poslouchám slovenský dabing. Zjišťuji, že se vysílá jakýsi pořad s názvem v maďarštině. Ze slovenského dabingu na maďarské verzi slavnéhu US kanálu odhaduji, že v pořadu jde o to, co všechno moderátor vydrží. Jednou ho srazí hráč amerického fotbalu, jednou bourá v automobilu. Moderátorn nám po každém karambolu sděluje, že to naozaj bolelo a já se nedivím. Čemu se ale divím je četnost reklam. Každých deset minut se objeví bledě modrá plocha s nápisem “REKLÁM” a drsnou maďarštinou je mi v upoutávce na další pořady představována tattoo minorita v Miami. Jak u toho někdo může vydržet celý den?

Jsem nasnídán a televizi vypínám. Přemítám co dělat. Mohu se jít projít po vesnici. Do toho se mi moc nechce. Mohu se jít projít do lesa. Ani do toho se mi moc nechce. Chvíli koukám z okna na zahrádku a můj pohled sjede na poctivě vyrovnaná polínka na přitápění. Ano, to je ono. Nasekám další polínka. Oblékám se do montérek a flanelové košile. Protentokrát oželím, že je můj outfit “po někom”. Jdu na dvorek a hledám propriety k sekání. Špalek nelze přehlédnout. Stejně tak, ale nelze přehlédnou cákance krve a kousky slepičího peří, kterými je pokryt. Nasazuji si pracovní rukavice a špalek kruhovými pohyby přesouvám na správné místo. Nyní si musím sehnat sekeru. Bohužel nenacházím švédskou štípací sekeru s dutým ostřím a ergonomickým topůrkem navrženým Hansem Petrikem Personem. Nacházím ale její orezlou kolegyni s podivným plastovým topůrkem. Na topůrku je vylisováno upoznění abych nosil bezpečnostní rukavice. Podívám se na svoje ruce a bezpečnostní rukavice nevidím. Vidím pouze pracovní rukavice. Protentorkát to risknu a lezu do kůlny pro špalíky dřeva. Vyhazuji je ven a tím i rozháním slepice, které zkoumaly černou skvrnu na místě, kde stál původně špalek. První várka špalíků je venku a prvního kanidáta pokládám na jeho vetšího kolegu. Chvíli se vrtí, ale za chvíli je usazen. Teď ho jen správně trefit. Rozmáchnu se a praštím sekyrou. Témeř jsem zasáhl, ale špalík je jen oholen na levé straně. Znovu se rozmáchnu a sekám. Tentokrát už to bylo lepší a špalík se rozletí na dvě poloviny. Beru další a sekám. Aj. Je tam suk a sekera uvízla. Na tuto variantu jsem připraven a sekeru se špalíkem otáčím o 180 stupnů. To znamená, že tentokrát praštím plochým koncem sekery přímo do podstavce. Tento postup několikrát zopakuji a nakonec suk povolí. Takto strávím asi 3 hodiny. Ruce mě začínájí pálit a já sundavám rukavice abych zjistil proč. Hned je to jasné. Asi před hodinou se mi na ruce udělal puchýř a právě prasknul. Říkám si, že jako první seznámení se štípáním po dlouhé době by toto mohlo stačit a rovnám nasekaná dřívka do kůlny. Ještě, že mám alespoň pracovní rukavice. Před tím, než jsem začal sekat, byla zem pokryta slepičinci a jak dřívka padala tak se o slepinče “otřela”. Dřívka jsou porovnána a já odcházím zpátky domů.

Přes okno, se na mě mračí asi čtyřicetiletá krásná blondýna. Na to, že se na mě ženy mračí jsem zvyklý a tak ani nezdravím a jdu si umýt ruce. Při tom mi babička oznámí, že blondýna je sestřenicí mojí matky. Dávám na vědomí, že informaci jsem pochytil a odcházím do svého pokoje. Zde sedím a přemýšlím co budu dělat nyní. Dolů jít nemůžu, tam nejsem vítán. Nakonec si beru repelent, stříkám si nohavice a odcházím k lesu.

Procházím kolem okrajových domů a přecházím silnici abych se po chvíli ocitl v áleji. Během cesty se rozhoduji, že půjdu mojí starou trasou, kde jsem testoval všechna svá horská kola. Po chvíli v áleji končí stromy a já mám možnost rozhlednout se do krajiny. Zastavuji se tedy o rozhlížím se. Je to opravdová krása. Po dlouhé době mi nevadí, že slunce svítí a pálí. Moje světloplachost je ta tam. Nevadí mi, že stojím u zarostlého příkopu, kde může číhat zmije. Z rozhlížení mě vyruší dobře známý zvuk. Zetor 7245. Projíždí kolem a já tentokrát vzpomínám na tento stroj. Zrovna na okolních polích jsem jako malý doprovázel dědu, který jednu dobu jezdil právě na 7245. Pamatuji si, jak obrovský boční náklon traktor snese a taky jak snadno se zahrabe.

Pokračuji polní cestou směrem k lesu. Jdu kolem obrovské hromady dolarů. Ne, to nejsou dolary. Při bližším zkoumání zjišťuji, že je to něco úplně jiného. Ano je to obrovská hromada hnoje. Smrdutý puch mě nutí ke zrychlení a za chvíli jsem u lesa. Zde musím zvolit jistá opatření. Abych nebyl napaden kancem, nebo zmijí, musím šoupat nohama. Tak dám zvířátkům vědět, že tady jsem a namlouvám si, že to pochopí správně a utečou. Za zvuku šoupání tedy vcházím do lesa. Překvapuje mě chlad a ticho jaké zde panuje. Za neustálého šoupání pokračuji po lesní cestě a z obličeje si stírám pavučiny. Říkám si, že by nebylo zlé mít svůj vlastní les. Postavit si tam srub z kelohonky a zakoupit terénní vůz Aro 243 Standard. Sem tam jít do svého lesa pro napadané větvě, ty nasekat a porovnat. Potom je slepit, znovu nasekat a znovu porovnat. A takto pořád dokola. Velmi se mi tato myšlenka zamlouvá a čím hlouběji sem v lese, tím méně si uvědomuji, že bych neměl elektrický plynový proud a ani elektrický plyn. Po hodině chůze přicházím na osudové místo. Asi před měsícem, jsem tu naprosto šokován potkal zajíce. Stál uprostřed cesty a ukusoval trávu. Zpozoroval mě a vrhl na mě vražedný pohled. Bylo jasné, že jsem ho vyrušil, že má někde kolem malá zaječí selátka a že po mě, jako správná zaječí bachyně, půjde. Začal jsem chmátrat po noži za doprovodu dupání a tleskání. Zajíc mě pozoroval a pak s opovrhujícím pohledem utekl kamsi do lesa. Já jsem, naprosto nadšený, jak hrdinsky jsem se zachoval, pokračoval v cestě.

Najednou vidím dvě auta. Pro jistotu beru nůž, kdyby se na mě odněkud vyřítila lidská bachyně. Po chvíli je vše jasné. Borůvkáři. Ilegálními hřebeny rvou celé trsy. Tázavými pohledy koukají na mě, na nůž, a znovu na mě. “Dobrý den,” řeknu. Odpovědi se mi však nedostane a tak pokračuji dál.

Když vycházím z lesa potkávám volně stojící lakatoš. Lakatoš je takový lesní bagr. Jsem udiven, že v době, kdy mají místní svoje John Deere traktory a CLAAS kombajny nejnovější specifikace, nemají také něco nového do lesa. Práce v lese je na nové stroje asi příliš tvrdá.

Vracím se do vesnice a vidím, že Renault Scénic, který patřil mračící se blondýně, už před domem nestojí. Skvělé, mohu do přízemí a jdu se najíst. Babička mi říká, že zítra, v den mého odjezdu, přijede strýc a bude měnit vodovodní potrubí. Mám se tedy na co těšit.

Na vesnici - Den 1

Konečně pátek. Rychle snídám a kontroluji batoh. Vše je na svém místě a ověřuji si ještě jednou v kolik a odkud odjíždí autobusy. Vyrážím.

Po hodině chůze jsem v Podolí a jdu si koupit sýry. Ano, před cestou k babičce si musím sám nakoupit doplňkovou stravu, protože je prý neslušné vyjídat cizí lednici. Základních potravin se to netýká. Po dlouhých minutách přepočítávání jdu k pokladně a platím stravenkami. Vše jsem propočítal správně. Vybaven nákupem pokračuji přes Budějovickou a Krčský les a zanedlouho jsem na Roztylech. Je tu už veliká fronta a já se nenápadně řadím doprostřed. Po chvíli přijíždí první autobus, ale ten údajně nejede na Vlašim. Přijíždí druhý, který už je označen cedulkou “Vlašim” a přijíždí tak šikovně, že jsem mezi prvními co nastupují. Platím, vybírám sedadlo a usedám. Přede mě si sedá mladá slečna, která okamžitě usíná. Nikdy jsem nechápal, proč lidé usínají na tak riskantních místech. Mohou být velmi snadno okradeni, či jinak poznamenáni. Po chvíli jsem ovšem slečnu prokoukl. Díky tomu, že spí, sedí sama. Nikdo jí nechce rušit a ptát se, jestli je zde volno. Já sedím také sám. U mně je to však dáno nesympatickým zjevem. Za mě si sedá Pan Otec a jeho syn. Pan Otec má charakteristický hlas. Mluví velmi pomalu a dává si záležet na výslovnosti, i když má jisté jazykové vady. Také se mi zdá, že má malou kapacitu plic. Velmi často se nadechuje. Jeho syn je pravděpodobně žák druhého stupně základní školy. Jedou asi na chatu a syn si sebou bere učení. Má toho opravdu spousty, o čemž je informován celý autobus. Pomalu vyjmenovává předměty a Pan Otec ho v tom podporuje otázkami typu “A co z matematiky, máš něco? Budeš zase něco vytýkat?”

Autobus sjíždí z dálnice na silnici k Benešovu. Bohužel musíme projet kolem nejhrůznějšího místa v republice. Ano, sen princezen a princátek z katalogových domků. Samotný Hotel Sen. Nevím, jak popsat to co cítím a vidím. Ty tvary, ta barva, ta okna, ta brána, ty věže, ta “v. i. p.” zeď. K tomu není potřeba něco dodávat. Sami se podívejte na oficielní stránky a zaposlouchejte se do zdobné a rafinované hudby.

Před Benešovem nás zastaví zácpa. Pan Otec, který ví všechno nejlépe, pronese něco ve smyslu, že je to blbě udělané. Zácpa pomine a autobus zastavuje nejdříve u supermarketu a potom na nádraží. Pokračujeme směrem na Vlašim a já už v dálce vidím Blaník. V Domašíně si všímám brány do parku, který vede až do Vlašimi. Nikdy jsem tam nebyl, ale rád bych se tam podíval. Pan Otec, jako by mi četl myšlenky, prohlásí, že to je největší park v Evropě, hned po tom Versailleském. Nejsem si tím jist, ale nemám šanci si to ověřit. Přijíždíme na Vlašimské nádraží, kde nás Pan Otec a syn opouštějí. Ještě před odchodem nás však stačí informovat, že zavolají matce, a zeptají se jestli je ještě v práci. Já také vystupuji.

Mám hodinu a čtvrt před odjezdem autobusu do cílové vesnice. Jdu se tedy projít až dolů na Žižkovo náměstí, které se rekonstruuje. Navštěvuji svou oblíbenou cukrárnu na rohu. Poručím si Dánský zmrzlinový pohár a vzpomínám na to, jak sem chodím už od dob, kdy byla cukrárna otevřena. Vzpomínám také na nákupy, na které jsme spolu s bratrancem, sestřenicí a babičkou jezdili. Do té doby bych se rád vrátil.

Dojídám pohár, platím a pomalu se vracím zpět k nádraží. Před služebnou Policie mě však odchytne od pohledu zmatená stará paní. Nemůže se prý dostat na služebnu. Sám to zkouším a skutečně. Oba vchody jsou zamčené. Je to zvláštní, protože služební vozidlo je v garáži a v patře se svítí. Na bráně, hned nad “schránkou důvěry” je vzkaz, že pokud by se někdo ocitl v tísni, nechť volá 158. Uznávám, že paní je v tísni a volám 158. Automat mi říká, ať vyčkám a jsem přesměrován. Příslušník zvedá telefon a já mu osvětluji situaci. Ptá se na jméno paní. Ptám se paní na její jméno a sděluji ho do telefonu. Příslušník říká, že má momentálně všechny chlapce v Divišově a proto navrhuje toto řešení. Paní ať se vrátí, do domova důchodců, kde bydlí a chlapci až se vrátí, se tam vydají situaci prozkoumat. Paní souhlasí a prý na ně počká ve svém pokoji. Tlumočím to do telefonu a hovor končíme. Paní se vydává do domova důchodců a já na nádraží. Tam jsem zatím jediný.

Po chvíli se začínají trousit i ostatní. Pan Otec a jeho syn nikde. Autobus přijíždí. Nastupuji a připravuji se na cestu. Během ní opět vzpomínám. Na každé místo mám vzpomínky. V dálce už vidím dva charakteristické kopce, které se překrývají. Ty kopce mám proježděné a prochozené jak to jen jde. Rád bych se tam vypravil i tento víkend. Během cesty kontroluji náklad sýrů. Vše je v pořádku a přijíždíme do cíle. Vystupuji a vydávám se do horní části vesnice. Jdu kolem domu, ke kterému náleží zahrada, na které vypukl ten požár roubenky. Po chvíli jdu kolem fotbalovho hřiště. Kdysi dávno byla cesta kolem lemována obrovskými stromy. Čas od času se stalo, že na silnici padla větev. Ale to se stane. Ve vesnici se s tím ovšem nepárali. Místo toho aby se o stromy někdo staral, tak je všechny pokáceli a dřevo prodali na rakve. Někdo si slušně namastil kapsu, protože stromy lemovaly dohromady asi kilometr a půl cesty. 

Přicházím před babiččin řadový domek. Není to žádný krasavec. Byl postaven v šílených 70. letech a tak si asi dovedete představit jak vypadá. I když. Na 70. léta je přeci jenom trochu jiný. Ale já ho mám rád. Spousta vzpomínek.

Zvoním a babička odemyká. Vítáme se a já se jdu ubytovat do patra. Budu ve svém oblíbeném pokoji. Jako jediný má okna na obě strany domu, takže vidím, jak do ulice, tak na pole a lesy. Kromě babičky a mně je zde i kočka. Je ohromně tlustá a jmenuje se Bobeš. Vzadu na dvorku je pes Ben, ke kterému jsem si nikdy nevybudoval vztah, a spousta slepic.

Po vybalení je čas k večeři. Jsou moje oblíbené škubánky. Kdysi jsme jich snědl na posezení šest až sedm. Dnes už po třech nemůžu a zapíjím je mlékem. Po několika hodinách bez cílného koukání do televize se jdu umýt a spát. Tady se mi spalo vždycky dobře. Zítra mě čeká náročný den.

Den 15

Dnes je čtvrtek. Náladu mám tak nějak stále nijakou. Na moje odpovědi na inzeráty nikdo nereaguje. Vůbec nikdo nic nenapsal. Co je tohle za způsoby? Rozumíte, kdyby napsali aspoň “Ty debile, tebe fakt neberem,” tak je to mnohem lepší, než nenapsat vůbec nic. Divná doba. Hřeje mě alespoň to, že zítra konečně odjíždím na víkend na vesnici. Pojedu autobusem z Roztyl. Chci si to užít a tak půjdu na Roztyly pěšky. Mám tam výbornou trasu, kterou popíšu někdy v budoucnu.

Dnešek se nese ve znamení příprav. Na mapy.cz si klikám trasu pochodu abych věděl v kolik vyrazit. Do batohu balím oblečení a kartáček. Nic víc není potřeba, protože pobyt na venkově nabízí spoustu možností, jak využít volný čas. Procházky po lese, procházky po poli, procházky po vesnici. Kdysi jsem se tu dopravoval pouze na kole. Ovšem před několika lety jsem udělal osudovou chybu. Prodal jsem své horské kolo a za velmi tvrdě vydělané peníze z brigády jsem si koupil překrásnou silničku. Celokarbonová přední vidlice, zadní stavba taktéž karbon, desetikolečko Campagnolo. Krásné kolo. Za ty tři roky sem na něm jel 3x, slovy třikrát. Poprvé v Praze. Vyrazil jsem naslepo podél Vltavy do Modřan. Dojel jsem až kamsi do Písnic, kde už bylo na můj vkus až příliš mnoho provozu, nehledě na to, že mi začala ucházet přední galuska. Otočil jsem se tedy a jel zpět. Je velmi vzrušující motat se s nášlapnými pedály a prázdným předním kolem mezi italskými turisty. A ještě si přimyslete směšný, přilnavý cykloobleček a zářivě zelenou helmu.

Zbylé dva cyklovýlety už byly příjemnější. Oba se odehrávaly právě u babičky. Byla tehdy strašná zima a rozhodně to nebylo taková krásná projížďka jakou jsem si vždycky představoval, když jsem sledoval přenos Tour de France. Při dlouhém stoupání si člověk uvědomí, že ten mazanec asi opravdu snídat neměl. Proklínal jsem sám sebe a se slzou v oku jsem vzpomínal na lesní cestu, kde jsem jen výjimečně potkal houbaře, Tatru 815 nebo další cyklisty. Jako silniční cyklista jsem ovšem tehdy ještě neskončil. Koupil jsem takové válce, které umožňují jezdit v místnosti. A já skutečně jezdil. Na počítači mi běžel dokument o Tour de France a já jezdil na místě. Po čase mě i tohle přestalo bavit a kolo je teď vystaveno v pokoji, kde jej obdivuje každá návštěva. Nikdo si zatím nevšiml vrstvy prachu, kterým je kolo pokryto a ani toho, že obě galusky jsou prázdné. Myslel jsem, že to kolo prodám, ale vůbec se mi do toho nechce. Pokud bych byl někdy nějakým zázrakem zaměstnán asi bych časem pořídil opět kolo horské. Ovšem takové, jaké jsem měl jako malý chlapec. Tedy přední pevnou vidlici, shimano deore a cantilever brzdy. Prostě návrat do devadesátých let.

Tedy, zavzpomínal jsem, sbaleno mám. Zítra vyrazím do míst, kde bych chtěl jednou umřít. Ne na zásah bleskem při opravě antény. Ne utopením se v odpadní jímce. Ne na následky poranění při pádu ze střechy,

Den 12

Dnes bych se měl poohlédnout po nějaké práci. Chvíli přemýšlím, kde hledat a pak jdu na tentýž server, kde jsem si kdysi našel svojí první práci. Chvilka hledání, předem vyřazuji všechno co není zlom časopisu, porada s Xaverem a už smolím průvodní text a připojuji přílohy. Jedná se o práci v jednom přehnaně sebevědomě pojmenovaném časopise pro ženy. Samozřejmě požadují i, jak je moderní psát, „rutinní“ znalost photoshopu. O to by se za úplatu postaral Xaver, nebo jeden z bývalích kolegů. Dále požadují orientaci v Mac OS X, se kterým jsem doteď vůbec nedělal. Jedná se prý o velmi intuitivní ovládání, takže by to neměl být problém.

Zbytek dne vyplňuji seznamováním se s ručním řazením rychlostních stupňů v Richard Burns Rally. Jako školící vozidlo vybírám Subaru Impreza 555 z roku 1995. Zastávám názor, že je nejlepší skočit hned do toho nejsilnější a učit se sním. Když pak přesednete do pomalejšího vozu, na vše máte mnohem více času a základy ovládání už máte ze silného vozu. Chvíli s řazením zápolím, ale nakonec je největším problémem zvyknout si na nové umístění ruční brzdy, která se používá ve vracácích. Velmi zajímavé, že? Neřikejte, že ne.

Večer přichází otec, aby mi oznámil, že našel zajímavý inzerát. Zajímavý skutečně je. Jedná se o zlom jakési rubriky, v jakýchsi novinách. Nikde se nepíše o photoshopu a jeho „rutinní“ znalosti. Zdá že, že jde skutečně pouze o zlom. Samozřejmě na Macu. Okamžitě smolím další průvodní text a posílám.

Matka mi sděluje výtečnou zprávu, že o víkendu pojedu k babičce. Po dlouhé době první věc na, kterou se opravdu těším. Babička bydlí několik kilometrů od Vlašimi a já už se nemohu dočkat až si čekání na autobus vyplním návštěvou cukrány dole na náměstí. Zatím jsem ovšem tady v Praze a musím nějak ty 4 dny vydržet. Před spaním jdu ještě na google maps a nostalgicky si prohlížím okolí babiččina domu. Doufám, že mi na moje maily z dneška přijde odpověď do mého odjezdu. Rád bych měl práci vyřešnou co nejdříve.

Intermezzo

Jsem překvapen kolik lidí se sem podívá a kolik jich tu vydrží. Jestli to takhle půjde dál, tak 500 člověk vyhraje hodnotnou cenu. Může mi zaplatit oběd. To jsou holt tydlencty internety.
O víkendu psát nebudu. Rád si jako nezaměstaný trochu odpočinu a shlédnu brutální kombinaci tv programů - návštěvu Svatého otce a závodní program GP Singapuru vozů formule 1.
Ještě drobné info ohledně delších textů. Budou samozřejmě dál, ale už ne tak často, protože nevím, jak bych dokázal natáhnout těch pár věcí co přes den dělám. Častější budou kratší texty.

Den 11

Tak je to tady. Ráno mám chvíli volného času před návštěvou zubařky. Znovu si procházím, jestli je to, co dělám opravdu to správné. Jistě, moje nechuť k lámání realit v Corelu je velká, ale zase na druhou stranu je to prostě práce. Můžu u ní měsíc vydržet a při tom si hledat něco jiného. To by ale asi nebylo moc fér vůči Včele. Řeknu jim to dneska ať můžou rychle sehnat náhradu z těch, na které se nedostalo. Je nejvyšší čas jít k zubařce.

Přicházím před vchodové dveře se zpožděním. Zvoním. Zvoním podruhé a nikdo se neozývá. Jdu se podívat na ulici. Zvláštní, okna jsou otevřená. Naštěstí, jde kolem starší paní a pouští mě. Vcházím do čekárny a ve dveřích do ordinace už čeká zubařka, tedy přesněji řečeno dentální hygienistka, jejíž jméno si, tak jak je u mě zvykem, nepamatuji. Hned na mě volá, že ještě momentík a kamsi odchází. Když pak v čekárně slyším spláchnutí, vychází a říká, že můžeme. Zuby mám naprosto v pořádku, což je prý na chlapcomuže zvláštní. Kupuji tedy alespoň nový kartáček a mezizubní kartáčky. Jako bonus dostávám krásnou lahvičku ústní vody. O šestset korun chudší a s ústní vodou batohu odcházím na Olšany.

Dnes zdravím hlasitěji, než minule a hned se ptám jestli je tu šéf. Dovídám se, že tam někoho má na pohovor. Napadá mě, že kdyby ten byl pohovor na moje místo bylo by to fajn. Zapínám počítač, už ani nevím proč. Dneska už na něm dělat nebudu. Pochvíli z kanceláře vychází paní, která na záskok za grafika opravdu nevypadá. Osměluji se a klepu na dveře. „Můžu dál?“ „No jasně.“ Říkám, že si musíme promluvit. Naštěstí šéf není slepý a hned pozná problém. „Nebaví tě to.“ Přikyvuji, a rozpovídám se, že reality mě opravdu nebaví, že na to nestačím, což bylo vidět včera. Šéf říká, že to chápe a že nejsem první, kdo to nedal. Vyprávím, něco o tom, že jsem si dycky myslel, že i když mě práce bavit nebude, tak to kvůli penězům překousnu. To se nepotvrdilo a přijde mi správné odejít hned takhle brzo i kvůli tomu aby firma mohla vybírat zase z těch co se hlásili spolu s se mnou. Takhle si to sám sobě omlouvám a šéf přikyvuje, že to tak asi bude. Ani to nebolelo a už se loučím s tím co měl svatbu a s tím co seděl vedle mě. Všichni byli velmi trpělivý a pořád dokola odpovídali na moje, pořád stejné, otázky.

Vycházím ven a přemýšlím co teď. Nejlepší bude když půjdu na Olšanské hřbitovi. Ne, to raději ne. Mnohem lepší bude když půjdu na Olšanské hřbitovy. Odtud volám Xaverovi, jestli nepůjdeme na oběd. Xaver tvrdí, že nechce a tak ho alespoň seznamuji s mojí pracovní situací. Moc ho to nezajímá a tak hovor končím. Přemýšlím tedy dál co budu dělat. Domů se mi nechce. Nějakou procházku by to chtělo. Nakonec mě napadá zavolat bratrancovi jestli bych opět nemohl přijít na popovídání. Přijít můžu, ale musím to stihnout do 14:00. Teď je 11:30. Přijímám a jdu směrem na Libeň. Cestu už znám ze sedmého dne a tak před bratrancův dům dorážím už ve 13:00. Chvíli hovoříme a bratranec mě seznamuje s dnešním programem. Ve 14:00 pojedeme k jeho známému opravit nějaké vozidlo. Když se ptám jaké, ukazuje na BMW 320d z roku 2001. BMW jsem nikdy nemusel. No, vlastně majitele BMW jsem nikdy moc nemusel. Bávaři. S plánem souhlasím a jdu si něco koupit do místní samoobsluhy. Naštěstí mám u sebe drobné z návstěvy zubařky a nemusím tedy hledat, kde berou a kde vhodně vrací na stravenky. Po dlouhém váhání kupuji mléko, 2 housky a malý hermelín. Platím a vracím se před dům, kde se za okukování BMW do jídla pustím.

Hodinka okukování uběhla jako nic a nasedáme. Během cesty do servisu v Holešovicích zjisťuji co s autem vlastně je. Nesnesitelně syčí. Podle bratrance za to může příliš mnoho oleje v... v oleji. Po cestě vedeme s bratrancem debatu o tom jaká převodovka je lepší. Bratranec říká, že rád řadí a tak by si vybral manuál. Já říkám, že kdybych měl jednou řidičský průkaz, vybral bych si automat. Po tomto výživném rozhovoru přijíždíme před servis. Jdu dozadu do dílny, mezitím co bratranec tam veze auto. V dílně potkávám bratrancova kamaráda. Ptá se mě kdo jsem. Odpovídám, že známý od bratrance. Když tedy tak, tak je to prý OK. BMW přijíždí do dílny a začíná zdlouhavé hledání míst, kam by se mohly umístit vzpěry hydraulickho zvedáku. Po menším zápase s plastovými prahy se automobil zvedá ke stropu. Po znaleckém shlédnutí se konstatuje, že tato nová auta to mají jinak, než ta stará. Plast z podvozku jde na zem a vypouští se vařící olej. Mechanik dále kontroluje výfuk. Opakovaně za něj vezme a opakovaně prohlásí, že se to celé hýbe, což vidíme i my. Poté se auto spustí zpět na zem a logicky se do něj olej doplní na měrku.

Už se chystám nasedat, když slyším bratrance, jak říká „Tak sem doval toho tvýho pašíka. Mrknem na ty brzdy.“ Mechanik odchází a za chvíli je zpět i se svým „pašíkem“. Po hodině usilovného koukání na brzdy a ještě usilovnějším ohánění se drátěným kartáčem přichází závěrečný krok. „Odvzdušnění brzd.“ Znamená to, že jeden povolí u kotouče takovou hadičku a ta se svede do láhve od minerálky. Mezitím ten druhý usedá do vozidla na místo řidiče a čeká. Když je hadička svedena do láhve, zavolá první na druhého ve voze „Můžeš,“ a ten začne dupat na brzdový pedál, což má za následek kapání brzdové kapaliny do láhve. Takhle to jede několikrát u každého kola a brzdy jsou odvzdušněny. „Pašík“ se spouští na zem a začíná diskuze nad sofistikovaným pohonem všech čtyř kol, kterým je „pašík“ vybaven. Najednou nás ruší infantilní melodie zvonku. Někdo zvoní před servisem.

Jedná se o dva Makedonce, kteří mají problém s jejich letitým Fiatem. Bratranec lehá pod auto a mechanik s ním houpá. Po chvíli je vynesen verdikt. Něco je s bubnovou brzdou. Bratranec ještě zkouší vzít rukama za kolo. To se mu skutečně daří a za vyděšeného pohledu Makedonců cloumá s kolem doleva, doprava, nahoru, dolu. Cizinci jsou seznámeni se stavem a ptají se jestli s tím mohou jezdit. Mechanik říká, že by s tím nejezdil a tak Fiat odjíždí. V pondělí přijede na opravu. Mechanik se ještě podivuje nad tím, že chce každý vědět kolik to bude stát. My s bratrancem už ale odjíždíme. Zdá se mi, že BMW stále syčí. Bratranec to potvrzuje, ale syčí to prý méně.

Jedeme se podívat ještě na jeden servis, kde bratranec příležitostně dělá. Jedná se o palouk u jednoho domu, na kterém jsou staré československé Tatry a ameriky ze 70. let. Vozy jsou nejrůznějším stavu, od zrezlých kastlí až po voňafky. Bratranec mi také ukazuje kde bydlí majitel servisu. Je to takové patro v garáži. Jako mají děti patro v pokojíčku a pod ním psací stůl, tak majitel má patro a pod ním rozebranou ameriku. Psací stůl jsem tam ale nikde neviděl. Zajímavý způsob života. Nasedáme zpět do auta a bratranec mě veze až domů. Tam vyprávím o tom, jak jsem to v práci podal a jak to vzali. Je mi řečeno, že teď musím hledat dál. To budu.