Je úterý a tento víkend pojedu opět na vesnici. Dnes je ale den, kdy se po několika letech vydám po svojí trase ke škole, kde jsem studoval. Škola je na Hájích a já bydlím v centru, čili nějakých 15-16 kilometrů tam a to samé zpět. Kdysi jsem to už šel, vyrazil jsem ale pozdě a domů jsem po 8 hodinách dorazil až pozdě večer. Dnes vycházím z domu v půl jedenácté.
První co si musím ujasnit je to, jakou verzi cesty zvolím. Jsou dvě varianty. Buď můžu jít přes Václavské náměstí, přes Nuselský most a nějak se promotat Pankrácem k Budějovické. Druhá varianta je chůze podél řeky až do Podolí a poté Jeremenkovou nahoru na Budějovickou. Tuto variantu jsem ještě nešel a tak vyrážím. První část cesty je velmi jednoduchá. Řekněme, že vyrážíme od hotelu Intercontinental. Půjdeme až k řece a podél ní míříme k průchodu v domě, kde sidlí populární discotrysko karlovky. Tady se propleteme mezi prodavači cetek a pokračujeme podél vody. Máme krásný výhled na Střelecký ostrov. Tady na mostě Legií bych normálně odbočil a po mostě bych šel do práce. To už ale nikdy neudělám a tak můžeme v klidu pokračovat ke galerii Mánes. Byl jsem uvnitř jenom jednou, kdysi dávno na střední. Vystavovali se tam boty. To logicky, znamená, pokud se v patře dole vystavovali boty, musel být v patře nahoře motocykl. A ten tam skutečně vystaven byl. Byla to první generace Hondy Gold Wing zprzněná nějakým umělcem.
Krátce po vstupu do EU...
Odchází zaměstnanec v sedm večer z firmy a šéf se ho ptá:
"Co je? Bereš si půl dne dovolené?"
"Ne, jdu na oběd........."
Za galerií se, zatím rušná, cesta uklidní. Nepůjdeme totiž dále vedle silnice, ale sejdeme na nábřeží. Jdeme kolem botelu Matylda, před kterou stojí nejnovější výkřik japonského automobilového průmyslu. Samotné
GT-R. Je až s podivem, že Nissan dělá na jednu stranu šílenosti typu Qashqai a pak vyrukuje s touhle mašinou. Auto je to, jak kráva a divím se, že takový obr dokáže jet tak rychle a mrštně. A je za skvělou cenu. To je taky, ale problém tohoto auta. Už jich tady jezdí spousta. Naštěstí si ho ale kupuje jiná sorta lidí, než ta co jezdí v kdysi “posh” Audi R8, z kterého vždycky vyleze plešatej borec s nadváhou a v triku s krokodýlkem. Nissan právě odjíždí a čekám nějaký “závodní” zvuk. Nic takového se nekoná a GT-R kolem mně projíždí se zvukem Nissanu Note.
Procházíme pod Jiráskovým mostem a už po nás loudí labutě. Kotví zde spousta krásných lodí, třeba taková
Blanice. Jednoduchá lodička, která si jen tak pluje po Vltavě a přepravuje lidi na Císařskou louku třeba. Musí to být krásné povolání, řídit loď. Vzpomínám si, jak mě jako malého nechal kapitán parníku Poseidon kormidlovat pod Čechovým mostem. Vždy když půjdete kolem mostu na Vltavě, všimněte si, že na obloucích mostu jsou kosočtverce, pod ten prostřední se lodě trefují. Říční loď reaguje poněkud zvláštně. Otočíte kormidlem a nic se neděje. Otočíte jím co to de a pořád nic. Najednou se začne loď sunout směrem kam jste točili a tak hned točíte na druhou stranu, protože nábřeží už je velmi blízko. Točíte a stále se nic neděje. Ale teď se loď okamžitě točí na druhou stranu a tak se takhle prokličkujete až pod most, který jsem projel přesně pod žlutým kosočtvercem, jak poznamenal kapitán.
Míříme k restauraci Vltava, ve které jsem v životě nebyl a procházíme pod Palackého mostem. V těchto místem kotví podle mě snad ta nejelegantnější loď, která je na Vltavě. Krásná vyhlídková loď
Regent. Vždycky když jí vidím, tak si to nesmírně užívám. Od Regentu pokračujeme podél vody ke starému železničnímu mostu. Počasí je skvělé. Tak akorát, neprší, ani nesvítí slunce takže nemusím nesmyslně krčit obličej. Z nábřeží stoupáme na chodník a jdeme podél kubistických domů pod Vyšehradem. Kontroluji situaci za sebou a vcházím do tunelu ve vyšehradské skále. Tady se nám naskytne příležitost vidět místní přístav. Je tady mnoho zajímavých lodí, třeba Štír II. nebo
Hippocampus. Procházíme kolem Podolské porodnice, kde jsem se narodil a po cyklostezce jdeme směrem k plaveckému stadionu. Zjišťuji, že se mi chce na malou stranu. Kontroluji terén. Po pravé staně se nachází křoví, ale není dostatečně maskující. Jdu dál a konečně u botelu Racek nacházím podmínky, kde mohu v klidu konat. Po vykonání se vracím na kurz. Procházíme kolem Žlutých lázní. Nikdy jsem nepřišel na to k čemu jsou dobré. Na plakátech vidím lidi, kteří se v létě opalují u azurově modré Vltavy a v zimě nadšeně běžkují. Kolem azurově modré Vltavy. Kdo by takové nesmysly dělal, myslím si a přicházím na přechod, který mě navede na Jeremenkovu ulici.
Jeden květinář tuhle přišel o práci, ale mohl si za to sám. Vždycky popletl
objednávky. Jedna žena dostala kytky, objednané manželem, který byl na služební cestě. Byla poněkud překvapena, když u kytice našla lísteček:
"Přijměte naši upřímnou soustrast."
Daleko více však byla překvapena právě ovdovělá žena, z jejíž kytice vypadl lísteček:
"Je tu tepleji, než jsem myslel. Škoda, že tu nejsi také."
Zde na rohu v mlékárně zakupuji předražený energetický nápoj od giganta, který má ve formuli 1 dva svoje týmy. Dále kupuji tatranku, která svůj tým ve formuli 1 zatím nemá. Vkládám je do batohu, kde mám také suchary z domova. Jeremenkova ulice se mi zdála vždycky krátká, opak je však pravdou. Člověku zabere přes dvacet minut, než se přes ní dostane. Projdeme kolem několika obchodů s autodoplňky a jsme na křižovatce u hotelu Barceló. Tam pokračujeme směrem k Budějovické, ale na první odbočce točíme doprava a motáme se mezi, tuším že, prvními typy panelových domů. Jdeme kolem obchodu, kde prodávají potřeby pro kadeřnické salony a promotáme se až na hlavní ulici, na které jsou garáže Budějovické aleje. Tuto silnici přejdeme a jsme na parkovišti polikliniky. Tady o kus dál je cykloprodejna, kde jsem si před třemi lety chtěl zakoupit ventilek značky Tufo na svoje galusky. Řekli mi, že je nemají, ale ať si zavolám za týden a dali mi vizitku. Doteď jsem tam nezavolal a tak kolem prodejny procházím co nejméně nápadně. Pokračujeme silnicí za poliklinikou a na první odbočce točíme doprava. Jdeme rovně dokud se cesta nezatočí doleva. Pak odbočíme doprava. Pokud jsme správně, měli bychom teď vidět ceduli na zimmer-frei, fenomén první poloviny devadesátých let. Cedule tu skutečně je a tak můžeme bezpečně pokračovat směrem dolů. Po levé straně se vynoří velmi zajímavé bytovky. Vypadají jako by měli základ v panelových domech, ale jsou kaskádové a na jedné straně mají pásová okna a z druhé strany mají balkóny. Velmi pěkné bydlení.
Když dojdeme až dolů, vyjdeme u nějakého autosalonu, kde prodávají vozy koncernu VW, tedy nic extra zajímavého. Jdeme na parkoviště a přecházíme silnici. Chodník nás vede pod nějakou odbočku z jižní spojky a později i pod spojkou samotnou. V těchto místech vidím ceduli “Braník 3,5km” a říkám si, že tudy půjdu cestou zpátky. Kdybych tak věděl jaká pitomost to je. Mezitím přecházím silnici a jdu podél továrních budov a do Krčského lesa. Hned za kamenným podchodem točíme doprava a jdeme lesní cestou nahoru. Na první křižovatce točíme doleva a potom pořád rovně. To, že jsme na správném místě nám potvrzuje maringotka se včelími úly. Opět zjišťuji, že musím na malou stranu. Podivuji se nad tím, protože jsem dnes vypil jen hrnek čaje. Volím tedy místo dostatečně daleko do včel a konám. Vracím se zpět na lesní cestu a konzumuji pár sucharů. Na konci cesty točíme doleva, na úzkou asfaltovou komunikaci. Tou sejdeme až k tenisovému klubu. Zde parkuje černá Alfa 155. Ano přesně ta Alfa, se kterou jezdil první páníček komisaře Rexe v populárním rakouském seriálu. Odsud pokračujeme podél brány ke zjevně opuštěnému komplexu Interlov. Bránu míjíme a jdeme po schodech podél jižní spojky. Tady si dáme velký pozor. Je zde dům, který neoprávněně obývají cikáni. Volím velmi rychlé tempo, jenže ruka osudu zasahuje. Zpoza plotu vyjde snědý namakanec a tykajíc mi se ptá, jestli je na Roztylech zámečnictví. Odpovídám, že nevím. Dále chce vědět kolik je hodin. Kouká na moje minimalistické Swatch Propre za 1500 kč a děkuje. Z těch hodinek by mu moc nekáplo. Loučíme se tedy a já, neustále kontrolující pozice na šesté hodině, rychle mířím k Roztylům. Zde se mi hodí, že moje cesta pokračuje po lávce do Záběhlic a ne k Roztylům. Tento úhybný manévr mě ochrání a posyktne mi čas se ztratit, kdyby si to s těmi hodinkami přeci jenom cikáni rozmysleli.
Říká jeden manažer kolegovi z jiné firmy:
"Hledáme nového účetního."
"Hele, a nenajali jste vy nového před pár týdny?"
"Jo, to je právě ten, kterého hledáme."
Vycházím tedy na lávku u centrály T-Mobilu u Roztyl. Tady se zastavuji a sleduji provoz podemnou. Pozoruji také počasí a panorama Prahy. Po vykoukání se dosyta vcházíme do vilové části Záběhlic. Jdeme kolem parku Geologického ústavu ČR a pak, když zahneme doprava i kolem brány ústavu samotného. Když máme po pravé straně bránu ústavu, musíme jít doleva podél řadových domků. Na konci ulice točíme doprava a jdeme po schodech dolů. Ještě před tím, se ale chvíli pokocháme trucktrialovým speciálem zaparkovaným na jedné zahradě. Nemusí to být špatná zábava. Koupíte od vojáků jednu těžkou Tatru, upravíte jí a jdete závodit. Po tom co jsme sešli schody nejdeme sympaticky vzhlížejícím podchodem, ale točíme doleva. Nyní jdeme rovně, můžeme jít klidně po silnici, neboť tady nic nejezdí. Když dorazíme na hlavní silnici se zelení mezi jízdními pruhy, uvidíme na rohovém domě ceduli na psí kadeřnictví. Jdeme k podél tohoto domu a dále točíme pravo. Vylezeme zpoza zvukových bariér a po zdolání přechodů, jsme u dealerství Renaultu. Pokračujeme až k odbočce k TOP hotelu Praha. Kdysi jsem byl uvnitř tohoto samozvaně prestižního hotelu. Když vezmete panelák, dáte do něj zábradlí natříkané zlatou barvou a dáte tam vodotrysk, nedělá to z vás něco prestižního a už vůbec ne něco TOP. A k tomu ještě ta “lukrativní” poloha. Na odbočce tedy v žádném případě netočíme ke snu menežerů, ale jdeme stále rovně směrem k Mercedes-Benz fóru. Zde zběžně zhodnotíme vzhled nové třídy E a jsme u dealerství Chrysleru. Wrangler nevypadá vůbec zle, to samé platí i to Commanderu. Točíme doleva a jdeme až k autobusovým zastávkám. Tady se potřebujeme dostat na druhou stranu k těm panelákům. Nebudeme přebíhat silnici, je tam podchod. Když vycházíme z podchodu, jdeme vlevo podél nějaké elektrostanice. Pokračujeme ulicí dál rovně až k hypermarketu. V těchto místech bydlí spolužačka ze střední, se kterou jsem, ale nikdy nepromluvil ani slovo. Nápad zazvonit jestli není doma asi není moc chytrý. Jdeme tedy dál kolem kadeřnického salonu a přecházíme silnici. Nyní už máme v zorném poli výškové hotely na Opatově. Několika podchody se dostáváme k budovám Skansky a jdeme k opatovským hotelům. K nim si cestu zkrátíme přes palouk. Kdybychom šli na palouku doleva, tak se dostaneme až na metro Háje. Nyní jsme ale u hotelů. Na okolních zdech je nasprejováno spousta nápisů v azbuce. Tady u těch hotelů je velmi zvláštní místo - hřbitov uprostřed panelákového sídliště. Nevím, jestli ho sem naprojektovali při stavbě jižního města nebo jestli už tady byl odjakživa. Myslel jsem, že to zjistím, třeba z filmu Panelstory, ale ten se odehrává vyloženě na Hájích. Pokračujeme směrem k supermarketu a jdeme přes lávku, na kterou navazuje dlouhá “terasa” s vietnamskými obchody. Na konci je restaurant palma a také sál, kde jsme měli zahájení školního roku střední školy. Chvíli postojím na místě, kde jsem stál když jsem šel do prváku. Pak přejdu na místo, kde jsem stál když jsem šel do druháku a do třeťáku. Po chvíli vzpomínání scházím po soustavě nakloněných rovin k místní knihovně a jdu k parkovišti. Vzpomínám, jak jsem zde v mraze chodil dokola, protože jsem do školy přijel o hodinu dříve. Poblíž je, mezi studenstvem oblíbený, podnik Pražanka, ve kterém jsem byl za čtyři roky dohromady asi tři hodiny. Usedám na lavičku v parku a pozoruji školu, která je hned naproti. Napadá mě, že bych se mohl podívat dovnitř. Přeci jen jsem tam nebyl rok a tři měsíce. Vchodové dveře jsou na kartu, kterou mám stále doma, ale ne u sebe. Jak se tak ale dívám, vypadá to, že se dá jít dovnitř i bez ní. Osměluji se a jdu po chodníku ke škole.
Číšník nese hostu polévku a máčí si v ní palec.
Host říká:
"Co si máčíte svůj palec v mý polívce, sakra!"
A číšník na to:
"Doktor mi říkal, že ho mám mít v teple."
"Tak si ho strčte do prdele."
"Tam ho mám, když neroznáším."
Před ní stojí tři dívky. Pamatuji si je když byly v prváku. Docela přibraly. Nepoznávají mě, vlastně mně ani nezaregistrují a já nepozorován vcházím dovnitř. Jdu udělat to, co sem dělal vždycky jako první. Podívám se na změny v rozvrhu. Tam stojí profesor ekonomiky. Podívá se na mě a zvolá “Aaaa.” Ptám se ho jestli si na mě pamatuje. Odpovídá, že samozřejmě ano. Ani se nedivím. Můj maturitní výkon z ekonomiky byl opravdu nezapomenutelný. Ptá se, co tady dělám a já odpovídám, že si jdu zavzpomínat. Chvíli se jen tak bezcílně procházím a pak zamířím do učebny počítačové grafiky. Zde vidím starého, dobrého učitele, jak něco vysvětluje něco v pitomym photoshopu. Chvíli stojím za studenty a pozoruji výklad. Pak profesor kouká po místnosti a odchází do kabinetu. Jdu za ním a až tehdy si mě všímá. Hovoříme o tom, co je na škole nového, o mojí pracovní situaci a tak vůbec. Pak potkávám školníka, se kterým jsem vždy diskutoval o F1. Oba se shodneme na tom, že už to neni to, co to bejvalo a já opouštím školu. Nyní mě čeká cesta zpět s novou výzvou, která se jmenuje “Braník 3,5km”.
Dnes je pondělí. Pondělí znamená "začátek týdne", tedy termín, který použila přísná paní v černém, jako časový horizont, ve kterém dají vědět co dál.
